Únor 2015

Strach uvnitř nás

18. února 2015 v 7:46 Téma týdne
On tu prostě je, všichni to víme. Nevím, jestli to není jen důkazem lidského pesimismu, že na své přátele se v depce mnohem snáz zapomene než na strach, když je zrovna veselo.
Je to jako kdyby v nás neustále číhala spící semínka strachu, vyčkávající na vhodnou (pro nás tedy většinou absolutně nevhodnou) chvíli vyrazit na výlet do těch částí nás, které si to nejvíc vztahují samy na sebe. Mozek, bezesporu, pak záleží na tom, jak jste na tom s nervy. Někomu se třesou kolena, není schopný promluvit, zbledne... Našim předkům se asi strach docela hodil, o tom jsme si říkali v biologii, protože jinak bychom tu emoci neměli. Možná se někdy hodí i nám. Ale pokud vám nezachrání život to, že se bojíte hloubek a do té propasti prostě neskočíte, je spíš na škodu zdravotně i společensky. Všeho s mírou, řekla bych.
Zbavit se strachu bývá těžké. Vždycky si vybavím Malého prince, jak vykopával baobaby, dokud ti byly ještě malé stromky, protože později by se jich už nezbavil a třeba by mu i tu malou planetku roztrhaly. Se semínky strachu je to jako s těmi baobaby.
Jako jeden z nejefektivnějších způsobů se mi osvědčilo si svůj strach spřátelit a ochočit, když to nejde jinak. Třebas si představit obřího pavouka a pozvat ho na čajový dýchánek společně s profesorkou Umbridgeovou.
Nebo prostě zvítězit a využít svůj strach jako podpůrný materiál. Každý normální člověk ho má v sobě. Ale máme i spoustu dalších emocí, že? Nebojme se o ně, když máme strach, někde tu budou i ty ostatní.

Ráz, dva, tři. Se čtvrtou jde povětří...

16. února 2015 v 10:53 Náhodník
Nevím, je flegmatický počasí. A já nehodlám skončit taky tak. Vytvořila jsem proto kus textu, jako namátkový pokus o zachování si alespoň kapky příčetnosti. Kromě počasí mi tu za zdí vrtají do panelů nové kabely na elektřinu, což teda někdy je fakt nejen o rozum, ale i o sluch...

Venku za oknem je svět. Nevelké město krčící se mezi kopci. Čerstvý větřík přes ně vane oblaka páry, která uniká kdovíodkud, snad odevšad. Je to parní město. Zrovna v tuto chvíli, kdy se topí kromě páry i v oparu, jímž předjarní sluníčko lenivě mžourá dolů na městské střechy a ulice, je to to nejvíc parní město na světě.
Ještě je zima. Sníh vysublimoval, ale zkřehlé větve bezlistých stromů dávají tušit, že zatím nenastal čas poskakování v kalužích bez šály a čepice, neboť kaluže nám tu slunce nenechalo a to jistě z milosti, abychom takové počínání neodstonali. Ne, vzduch je i s tou párou stále mrazivý. Vzbuzuje nutkání litovat všech, kteří na něm musejí trávit čas, aniž by se měli kam schovat. Třeba i dělníků v těch továrnách, odkud jdou mračna páry.

"Podívej na svět, je sněhově bílý. Palčivé závěje mé slzy vysušily," ozvalo se svědomí, jakoby nechtělo zapomenout nic, co by snad raději zapomenuto být mělo. Kdysi mě tohle počasí vnitřně likvidovalo. Však on ten stoický klid, který vyzařuje, není nic pro mě. Chtěla jsem žít, ne meditovat nebo sloužit jako počítačka na složité vzorce, jež mají beztak předem známé výsledky. Jen tak moci jít a něco zažít, stvořit něco nového, myslet, cítit. Jakpak má být člověk schopen formulovat tohle přání, když přišel o schopnost věřit, že to umí.
Ale zatraceně, vždyť je den. Žádný noční klid, ani neděle. Nikdo tu není, krom koček. To neznamená, že jsem osamělá. Znamená to, že nebudou mít remcy, když se budu věnovat hudbě a zpěvu.
Zvedá se tam venku vítr. Kdoví, na jaká nová a úžasná místa nás odnese.

Řepný cukrovar

14. února 2015 v 15:55 Mimoškolní
Tenhle týden se na Streamu objevilo toto zajímavé video o získávání cukru z cukrové řepy. Tedy zajímavé, jak asi pro koho, ale já je s vědomím, že se do onoho cukrovaru pojedu s trochou štěstí v některém vyšším ročníku podívat se školou, jsem je nadšeně shlédla a ráda bych si zde nechala alespoň odkaz na horší časy.
Recenze psát (zatím) neumím a ani o sacharóze toho ještě mnoho nevím, ale rozhodně se toho ještě hodně dozvím a pak se mi třeba bude to video hodit. Zvlášť díky otázkám, na které se Roman Vaněk ptá, a na které pochybuju že při školní exkurzi v tom nadšení a stresu vůbec někdo vzpomene. Letos jsme totiž byli na exkurzi v elektrárně a části výkladu kolikrát ani nebyly slyšet, natož aby někdo vyzvídal, jakže je to s tou turbínou a generátorem.
Takže to jenom tak. Krásný den...

Lék na (alespoň některou) bolest

13. února 2015 v 20:53 Téma týdne
Zvláštní, jak se dá tohle téma spojit s původem názvu mého blogu! Ten je totiž odvozen od jména jisté osoby, o níž se zpívá v irské písničce (Lily the pink - odkaz je na verzi od Irish Rovers). Ta paní se ve skutečnosti jmenovala Lydia Pinkham a našla jsem o ní dosti vyčerpávající a poučný článek na anglické Wikipedii (tady).
Ve zkratce, tahleta osoba vymyslela a uvedla na trh jistou medicínu na ženské potíže, která se velmi dobře ujala, protože tehdy v 19. století to bylo s různými oficiálními léčivy kolikrát o zdraví. Medicinální směs obsahovala kromě všelijakých účinných bylin i alkohol, jen tak mimochodem. A to už jsme v Americe, nikoli v Irsku, kde se později (1968) výše zmíněná píseň stala hitem. Během prohibice ve Spojených státech amerických (1920-33) se totiž léčebná směs prodávala nadále, a "léčily" se s ní pochopitelně nejen ženy s problematickou menstruací.
Abych tu jenom neblábolila sušenou historii, tu je jedna z verzí písničky, textová. Možná že s tou už to bude trochu veselejší, zvlášť pro ty, kteří prošli angličtinou základní školy.
Existuje různá bolest - psychická, fyzická... Na každou jsou jiné léky a podle mě na tu psychickou je každý sám sobě tím nejlepším, jen to ještě neví. Doktorka medicíny ani filozofie ale nejsem, takže radši nebudu psát o něčem, o čem toho mnoho nevím. Jen asi tolik... Pokud se zrovna po ruce žádný všelék jako Směs Růžový Lily nenachází, tak nic není ztraceno, pokud je v dosahu hudba nebo cokoliv, co člověka řádně "nakopne" - u mě třeba i učebnice chemie, náš rezatej kocour, zajímavý počasí venku... a neublíží samozřejmě jinde.



Lily the Pink (The Scaffold, 1968)

13. února 2015 v 20:30 Irish & Scottish

We'll drink a drink a drink
To lily the pink the pink the pink
The saviour of our human race
For she invented, medicinal compound
Most efficacious in every case

Mr freers had sticky out ears
And it made him awful shy
And so they gave him medicinal compound
And now he's learning how to fly

Brother Tony was notably bony
He would never eat his meals
And so they gave him medicinal compound
Now they move him round on wheels

We'll drink a drink a drink...

Old Ebenezer thought he was Julius Caesar
And so they put him in a home
Where they gave him medicnal compound
And now he's emperor of Rome

Jonny Hammer, had a terrible st st st st stammer
He could hardly sssay a word
And so they gave him medicinal compound
Now's he's seen, but never heard

We'll drink a drink a drink...

Aunty Milly ran willy nilly
When her legs they did recede
So they looked on medicinal compound
Now they call her milipede

Jennifer Eccles, had terrible freckles
And the boys all called her names
But they gave her medicinal compound
Now he joins in all the games
We'll drink a drink a drink...

Lily the pink she turned to drink
She filled up with parafin inside
And despite her medicinal compound
Sadly piccalilli died

Up to heaven her soul ascended
All the church bells they did ring
She took with her medicinal compound
Hark the herald angels sing

We'll drink a drink a drink...

Bažíte-li po vyčerpávajícím vysvětlení souvislostí ohledně této písně, tak zde se je snad dozvíte

Pátek třináctého

13. února 2015 v 19:14 Náhodník
Dobrá tedy, tohle je první článek tohoto blogu. Hm hm. Sluší se napsat něco jako první článek, třeba na uvítanou tomuhle počinu, který se snad ještě ani nedá nazvat blogem? Je to užitečné? Praktické? Zábavné? No, popravdě ani ne. Nejspíš je to zaprvé každému jedno a zadruhé hodit se to může zatím leda tak při experimentování se vzhledem stránky. Tohle si uvědomuju a stejně ten první článek píšu.
Možná i proto, že je dnes pátek třináctého. Huf, jupí, konečně pátek. Když se nad tím zamyslím, je to den neobyčejně jedinečný jako každý jiný, takže vlastně není moc co slavit, zvlášť když ještě ani neskončil.
Já ale založila blog a tak radostnou fanfáru a honem vyzkoušet, co všechno se s tím dá dělat.