Říjen 2015

Kokosovo-banánová ovesná kaše

8. října 2015 v 19:03 Recepty
Experimentem. Ze surovin, které mám doma jakožto studentka-ne-zrovna-milionářka. Kaši je jen třeba připravit večer před podáváním, což vyžaduje trochu plánování, ale to je to nejmenší, že.

Na 2 porce potřebujeme:
- 6 sušených datlí (nebo 4 sušené fíky)
- mix ořechů dle momentálních možností, asi 1 lžíce (pokrájené)
- 1 lžíce hrozinek
- 1 hrnek ovesných vloček
- 1 lžíce kokosového mléka v prášku (můžete použít jakéholiv jiné, ale kvůli chuti volím kokos, a na skupenství také nezáleží, ale varianta v prášku je prostě finančně nejúnosnější)
- 1 lžička strouhaného kokosu (volitelně)
---
+ 1 zralý banán
koření podle chuti (já tuhle kaši nekořením, protože kokos a banán mají svoje zvláštní vůně, ale kdyby si někdo nemohl pomoct...)

Postup přípravy:
Večer smícháme všechny ingredience krom banánu. Datle/fíky a oříšky pokrájené na menší kousky. Po důkladném promíchání zalijeme směs 1 hrnkem vody, znovu promícháme a necháme přes noc být.
Ráno vezmeme banán a nakrájíme ho na kostičky. Ty opečeme v kastrůlku (buď jen tak, ono to taky jde, nebo na trošce kokosového másla, kdo má) doměkka a pak na to přendáme přes noc namáčenou směs. Promícháme, povaříme zhruba 5 minut, dochutíme (špetka soli, skořice, kardamonu, zázvoru, muškátového oříšku, nebo taky ne), znovu zamícháme a podáváme.
Je to recept hodně variabilní, ale hodí se jako základ. Přiznám se, že nápad s opečeným banánem není původně můj, ale je převzat z tohoto úžasného receptu, k jehož beznáhražkové verzi jsem se sice ještě bohužel nedostala, ale jenž mě inspiroval k mnoha ranním kuchyňským počinům, jež uchvátily mnohé všežravce z mé blízkosti.

Schopnost lišit se

5. října 2015 v 21:45 Téma týdne
Napadá mě, zda je to vůbec schopnost. Dá se odlišnost úmyslně vypěstovat? Určitě dá. Ale rozhodně pro ni existují také přepoklady - povaha, výchova, zažité hodnoty... Někdo se lišit chce, jiní se snaží zapadnout. Pokud se někdo odlišuje zuby nehty úmyslně, říká tomu asi schopnost. Vtipné je, že když někoho odlišnost fascinuje natolik, že si ji vypěstovat chce, tak si kolikrát myslí, že se tím přiblíží těm, kteří už odlišní jsou, a zatím se tím od nich ještě víc vzdálí. Odlišnost toho typu totiž není něco, co by se dalo sdílet.
Lišit se neznamená zapadat. Znamená to povětšinou osamění, nepochopení a vyčlenění na okraj. Nevystudovala jsem sice psychologii, ale mám to z vlastní zkusenosti. Vskutku je ten poznatek testovaný. Nikoli na zvířátkách. Na mě samé. Samozřejmě je to můj subjektivní dojem. Pro mnoho lidí jsem ta jiná. Pro většinu jsem tak trochu ztracena. Za to jsem nalezla víc sebe sama, ale kdybych se úplně odcizila, nedopadlo by to dobře. Takže platí, zůstat sama sebou, svobodná, ale nespadnout přes tu pomyslnou hranu, za kterou vládne nicota a sobectví. Už nikdy.


Na ukázku trocha jinakosti dobrého druhu v praxi: vidět to, co jiní opominou a uchovat to i pro ně v podobě třeba umění. Nebo jim to prostě říct, ukázat. Nechci se chlubit fotkou, ale zmínit ten princip.
Ten mrak mi připadal jako sova s křídly roztaženými nad městem, vrhající se na ně, nebo jen kroužící nad ním, poukazující na něco, nebo výhrůžně clonící slunce...