Srpen 2016

Domácí sojové "mléko"

25. srpna 2016 v 10:26 Recepty
Chce to trochu cviku, ale tento nápoj stihnete připravit během půlhodiny a dáte za to asi 5 Kč. Od kupovaných sojových "mlék" se liší nejen cenou, ale i absencí přidaných ochucovadel.
Výslednou tekutinu můžete použít všude, kam jiní dávají mléko. Do kávy, čaje, pečení, vaření atd. Samo o sobě to chutná samozřejmě jinak než mléko mateřské, ale dá se dochutit např. trochou cukru, vanilkového extraktu a špetkou soli, aby chutnalo jako to kupované třeba od od Alpra.

Potřebujeme (na cca 1 litr nápoje):
  • 100 g sojových bobů
  • vodu
  • větší mixér, který zvládne rozmixovat tvrdší a tekuté věci (na polévku)
Postup:
Sojové boby namočíme do vody. Jako nádoba je vhodné cokoliv, do čeho se vejdou, aby měly hladinu asi 2,5 cm nad sebou a ještě jednou tolik nad hladinou byly okraje nádoby. Hrnec, miska, whatever. Necháme je aspoň 10-12 hodin stát a nevšímáme si jich.
Pak je slijeme, v cedníku propláchneme a dáme do mixéru. Dolijeme asi 3 dl čerstvé vody a rozmixujeme, výsledkem je hustá tekutina bez velkých kousků soji, trvá to asi 3 minuty.
Tuto tekutinu přelijeme do velkého hrnce a doplníme vodou nějak těsně na 1 litr (část se vyvaří). Já dolévám vodou, jíž vyplachuji nádobu mixéru, aby nic nevyšlo nazmar. Za občasného míchání soju vaříme nejméně 10 minut. Sbíráme pěnu, která se tvoří na hladině, a hlídáme, aby nám to neuteklo z hrnce.
Po daném čase soju přecedíme přes plátýnko do čisté lahve, nejlépe skleněné, v níž budeme nápoj uchovávat. Používám trychýřek, na který položím sítko (takové to super jemné látkové) a přes ně liju tekutinu. Když už sítkem nic neproteče, protože je plné sojové drti, tak ji vymačkáme a dáme do mističky stranou. Té drti se říká okara a nacpete ji do spousty receptů.
Takto přecedíme všechen nápoj, sklenici uzavřeme, obrátíme dnem vzhůru a zpět a necháme vychladnout. V lednici vydrží až týden.






Herbář pokračuje

25. srpna 2016 v 7:42 Náhodník
Jak se dalo čekat, hledáním, dolováním a placatěním kytek to neskončilo. Při výrobě školního herbáře číhá zrada na nezkušeného studenta za každým novinovým listem. Za předpokladu, že si jich dokáže nashromáždit dostatek (ať žijí kontejnery na papír!)
Podařilo se mi tedy zplacatět všech těch asi 15 rostlin. Žádná z nich nebyla příliš dužnatá, neměla tlusté kořeny a papír byl hodně savý a přesto ležely některé pod bichlemi dva týdny, během kterých potřebovaly denně přebalovat do nových novin. Odjet někam na delší dobu, shnily by. Jinak za mě pracovala naštěstí gravitace.
Začalo shánění čistých čtvrtek, na něž přijdou rostliny nalepit. Kupovat je po jedné však vyjde dost draho, celý balík je zbytečná investice a doma jich bylo jen osm. Deset je požadované minimum. Řešení? Rozpůlit jednu zapomenutou o formátu A3. Nikdo si nevšimne...
Ka každé rostlině patří i štítek. Vytištěný (nemám tiskárnu) a nalepený vedle kytky na čtvrtku (jak se to má vejít?), s údaji o českém a latinském názvu, čeledi, nalezišti a stanovišti, datu sebrání a určení a jméně sběratele a určovatele. Už jen podepsat se na každou z těch kartiček dvakrát mi zabralo pět minut.
Určování druhů jsem si ztížila sama, když jsem nechala květiny vylisovat a rozhodla se je určit až ve 2D podobě. Kdybych už při sběru nevěděla, jak se která jmenuje alespoň rodovým názvem, měla bych smůlu. Tak moc záleží na květech, stoncích, u travin nasazení listů a dalších prostorových částech. A na štítkách to vypadá, že necháváte všechno na poslední chvíli. Jinak řečeno - lenost.
Při určování se prokázala zajímavá věc. Obrovské tlusté knihy o rostlinách jsou pro nadšené botaniky skutečně užitečné. Bez nich by se květiny nepodařilo tak účinně zplacatět. K určení druhu rostliny jsou ale použitelné málo, tato práce se odehrává zásadně s použitím internetů. Mně pomohly tyto stránky.
S pocitem, že ta práce není ani v nejmenším dokonalá, ale je vykonaná nejlépe, jak mohla být, dávám do desek 13 placatých kytiček. Žluté štítky na bílých čtvrtkách darovaných přáteli vypadají zašle. Rostliny je obtékají a nevypadají, že by tak rostly přirozeně. Nicméně říkám tomu herbář a nadepisuji jej svým jménem.



Různé části rostlin lisuji ráda a často a také je pak využívám, ale podobnou oficiální práci už nikdy. Upřímně, kdybych za to neměla být hodnocena, docela by mě to i bavilo...

Pečená zelenina

24. srpna 2016 v 21:17 Recepty
Občas se stává, že je v domě zeleniny nějak moc a vy víte, že začerstva ji sníst jaktěživo nestihnete. Bývá to zapomenutá mrkev, brambory na dně špajzu, nadúroda dýní/cuket/fenyklu/cibule/čehokoliv a vám je líto ji nechat dojít do stavu, kdy už jedlá ale opravdu nebude. Takhle vytvoříte nesmírně jedlé jídlo, které vydrží ještě týden (pokud ho nesníte dřív) a může se stát součátí mnoha dalších pokrmů.
Nebo prostě dostanete obrovskou chuť na pečenou zeleninu.
V každém případě, tady je návod.

Potřebujeme:
  • zeleninu dle chuti, kolik se jí vejde do nádoby, v níž pečete. To znamená například:
    • brambory (samotných alespoň 800 g)
    • celer, mrkev, petržel, řepa
    • batáty
    • paprika, lilek
    • fenykl
    • cibule, česnek
    • dýně, cuketa, tykev...
  • řepkový olej (má vysoký kouřný bod)
  • bylinky dle chuti - bazalka, majoránka, oregano, tymián, rozmarýn, fenykl, koriandr, směs koření na bramborák/ryby/grill...
    • máte-li rýmu, depku nebo jiné omezení při výběru chuti, použijte po jedné lžičce majoránky, oregana, tymiánu, bazalky a sypkého zeleninového bujónu (Wurzl nebo Alnatura třeba)
Postup:
Troubu předehřejeme na 220°C a velký plech si vyložíme pečicím papírem.
Zeleninu omyjeme a očistíme. Kořenovou zeleninu oloupeme škrabkou, brambory a batáty ne, pokud jsou rané a pěkné, jinak odstraníme nepěknosti a loupeme jen ty s opravdu tuhou nestravitelnou slupkou. Všechnu zeleninu nakrájíme na kousky asi o 2cm3 nebo na špalíčky (mrkev) a dáme do velké mísy. Zakápneme lžící oleje a promícháme, aby se všechna omastila. Pak přisypeme bylinky a koření a opět řádně promícháme.
Okořeněnou a omaštěnou zeleninu přendáme na plech, aby byla rovnoměrně rozložená v jedné vrstvě. Dáme péct do trouby asi na 20 minut, pak ji trochu prohrábneme a pečeme ještě 5-10 minut (dozlatova).



Tofurohové knedlíky plněné ovocem

9. srpna 2016 v 14:39 Recepty
Slovní hříčka tofuroh se šíří z Veganoticu, recept jsem splašila někde jinde. Těsto chutná výborně a je téměř autentické, až na to, že nelepí ruce a je bez krutosti.

Potřebujeme (cca 10 knedlíků plněných velkými švestkami - tedy 2 porce):

  • 1,5 balení (asi 270 g) tofu natural
  • šťáva z 1/2 citrónu
  • 1/3 hrnku krupice - hrnej mějte raději menší, ať těsto není příliš tuhé
  • 1 hrnek polohrubé mouky
  • 2-3 lžíce javorového nebo agáve sirupu
  • špetka soli
  • ovoce na plnění (švestky, meruňky, špendlíky, blumy, borůvky, jahody, angrešt...)
  • k podávání: co kdo chce - sirup, skořice, kokosový olej, rostlinný jogurt (Sojade, Sojagurt, Alpro, ...), luční kvítí, marmeláda, čokoláda, oříškové máslo, čerstvé ovoce...
Postup:
Tofu dáme do mísy a rozmačkáme najemno vidličkou spolu se sirupem a citrónovou šťávou. Můžete je i rozmixovat tyčákem, ale dáte-li si tu minutu práci, vidlička bohatě postačí. Přidáme krupici, mouku a vypracujeme těsto. Nebojte se jít do toho rukou, téměř se nelepí. Z těsta si vytvarujeme stejně velké kuličky, každou rozplácneme na placičku a plníme ovocem.
Vaříme je ve vroucí osolené vodě tak dlouho, než vyplavou k hladině. Pak je necháme ještě 3 minuty být a teprve poté servírujeme na talíř.

Tip:
Zbylou polovinu tofu rozmixujte se šťávou z druhé poloviny citrónu, trochou rostlinného mléka nebo vody a sladidlem (sirup, ovoce) v tyčovém mixéru najemno a polijte si tímto tofurohem knedlíky na talíři! Nahradíte jogurt a pokrm bude 2x tofurohový!


Herbář

9. srpna 2016 v 14:03 Náhodník
O prázdninách dělat úkoly, komu by se chtělo? Vytvořit sbírku 10-15 lisovaných květin se ale ještě nezdálo tak hrozné. Vyrazila jsem proto smířeně na louky za městem s lopatkou, igeliťákem a novinami v batohu.
Hledat kytky už po cestě městem si troufnu přirovnat k lovení Pokémonů, ač s tím zkušenosti nemám. Všechny trávníky vypadají, že jsou spravované někým, kdo by vás rozthrl, kdybyste mu vydloubli sedmikrásku, jetel nebo jestřábník. Nic moc jiného tam navíc neroste. I pokračuji optimisticky na luka.
Začátkem srpna tam však situace není zrovna slavná. Tráva je vysoká, takže všechny druhy, které byste si chtěli do herbáře dát, jsou příliš vysoké. Máte se s tím vejít na A4 i s kořeny, nestříhat, neohýbat. Ploužíte se tedy podél cesty, kde tráva není tak vysoká. A ony tam sedmikrásky, jetel a jestřábník. A počkat, taky kakost a štírovníček, abych nekřivdila biodiverzitě lučních cest.
Nakonec vám nezbyde nic jiného, než vzít za vděk výše zmíněnými a pokusit se opodál ve stínu vyrýpnout ještě zvonek (brzy vadne, takže ho domů asi stejně nedonesete), pomněnku s květy o průměru 1 mm (není chráněná?) a miniaturní netýkavku, která je požehnáním, jelikož na rozdíl od všech těch ostatních kytek s vlasovitými kořínky zapletenými do chuchvalců plných hlíny, v níž je matně tušit, že hlavní kořen zrovna moc dobře vylisovat nepůjde, se netýkavka pokoušela zakořenit ve vrstvě listí. S omluvou jsem jí pokus překazila a šla domů dát kytky lisovat.
Za těch 15 minut cesty samozřejmě zvadly, takže než jsem je trochu očistila a esteticky narovnala mezi novinové papíry, byly gumové jako spící kočky. Estetický tvar držet nechtěly, ale to neznamená, že jsem jim ho nevnutila. Přirozená krása tatam, avšak koho to ve škole zajímá? S pocitem zadostiučinění jsem papíry s květinami proložila bichlemi, atlasy a naučnými slovníky a zatížila je několika tučnými svazky o rostlinné medicíně.
Nová otázka vyvstala další den, když bylo potřeba květiny přendat do suchých novin. Střádala jsem si savé výtisky několik týdnů dopředu (Kaufland je nejlepší, ujde i Penny a Albert) a přesto bylo jasné, že třetí den už nebude do čeho přebalovat. Nevadí, kontejnery na papír bývají plné vyhozených novin...
Celou akci jsem si zopakovala dnes, jen na jiné louce. Byla posečenější a také úrodnější, rostlinky šlo vyrýpnout lépe. Dokonce i některé traviny se mi vešly do podmínky formát A4. Potkala jsem dokonce jednoho modráska (ten přišel vyfotit, ne vylisovat :)
A tak jsem dosud v koloběhu starých novin, přenášení tlustých knih a čekání na výsledek své snahy. Už teď mám však pocit, že mi to za to stálo. Přinutila jsem se jít ven, udělat něco nového, precizně a trpělivě a ještě si to užila.