Únor 2017

Těstoviny s růžovou omáčkou

18. února 2017 v 15:06 Hlavní jídla
Trochu s křížkem po funuse, ale což. Pro ty, kteří ten šílený svátek 14. února přežili a zvukem se vyléčili, je tu recept na vynikající špagetomáčkové jídlo. S olivami nebo bez, hlavně nevynechávejte pečenou řepu! Já si ji vždycky napeču ve velkém na celý týden a pak ji přidávám všude možně. Třeba do omáček. Mixér netřeba!

Potřebujeme (na 2 porce):
  • 160 g těstovin
  • 1 hrnek pečené řepy (asi 2 bývalé bulvy), viz návod níže
  • 2 lžíce dobrého kečupu
  • 2 lžíce tahini
  • 10 oliv (volitelně, chuť to neovlivní)
  • několik lístků čerstvě nasekané bazalky
Postup:
Těstoviny dáme vařit dle návodu a trochu osolíme. Zatímco se vaří, v každém talíři smícháme půl hrnku řepy, 1 lžíci tahini a 1 lžíci kečupu a hlídáme těstoviny. Když už jsou skoro uvařené, ubereme z hrnce 2 zběračky vody a každou jednotlivě vmícháme do preomáčky na talířích. Vznikne nám jemná omáčka s kousky řepy.
Uvařené těstoviny scedíme a na talířích promícháme s omáčkou. Ozdobíme olivami a bazalkou a ihned podáváme.

Návod na pečenou řepu:
1 kg řepy oloupáme, nakrájíme na kostičky cca 1 cm3 a rozdělíme na 2 poloviny. Každou zabalíme do alobalu, aby byla všechna řepa schovaná (jako bonbón v papírku), zabalenou řepu umístíme na plech a v troubě pečeme na 200°C asi hodinu. Poté řepu z alobalu použijeme v receptu a co zbyde, to natěsnáme do sklenice a dáme do lednice. Vydrží tam asi týden. Můžete ji dávat jako přílohu, do salátů apod.


Až čas skončí, dejte mi vědět

12. února 2017 v 20:06
Lidé si rozdělili čas, aby mu rozuměli, na úseky. Jako vzdálenosti, které musejí ujít, aby se dostali odněkud někam. Od jedné vteřiny k druhé. Od narození do smrti. Učinili čas měřitelným, počitatelným. Stále pohyblivým a zároveň neměnným.
Včerejšek se nám změnil na dnešek a z něj se stane zítřek.
Ale kdy čas začal, to je otázka. Začal už tehdy při Velkém třesku (byl-li kdy Velký třesk), anebo začal až když existovaly bytosti schopné čas vnímat? Jestlipak jsou třeba takové kameny schopné vnímat čas? Působí na ně, to je vidět. Ale jen pokud se někdo dívá. Jinak si s tím tak jistí být nemůžeme.
Dejme tomu, že čas je tedy odevždy. Předpokládám, že taky navždy bude, protože až nebude, tak mi dejte vědět, neboť chci vědět, jak to děláte, že přesto žijete. To je totiž to, co já tu dělám. ŽIJU.
Až skončí ten časový úsek, který označíte jako doba mého života a přidělíte mu tím automaticky dobu trvání v jednotkách, možná pak budu mít jasno, co je to konec času.
Možná, a to jsem sama zvědavá, to ale uvidím z jiné perspektivy.
A konečně k tématu týdne: čas je jako cesta. Řeknete, kde začíná a končí, jak dlouho trvá a různě to ozdobíte, přidáte pár citátů a významů a tím inspirujete generace tvořivců. Na cestě jste vždy právě tam, kde stojíte, ale víte, že jste někudy šli a jinudy půjdete dál. Jestli ten pohyb bude v čase, prostoru, kombinaci obojího nebo někde mimo je irelevantní.
Kdo ale ví, zda všechny cesty nejsou jak Möbbiova páska a mají opravdu konec? Nemyslím ten, kde si ho určíte. Myslím ten, kdy cesta přestane existovat a už se na ni nemůžete ohlédnout.
Dobrá, říkám si. Představovat si nekonečno je pro mě lehčí než představit si konec, potažmo začátek.
Odpovědi na své otázky jednou získám, tomu věřím velmi pevně. Zároveň je mi lehko u srdce, neboť do té doby se můžu ne své cestě rozhlížet, trhat květiny, kopat si nožky v potoce, zapovídat se s vlkem a stejně přijdu včas.